Emanuel Beránek
Emanuel Beránek (* 23. 11. 1899 Krucemburk, † 1. 1. 1973 Polevsko u České Lípy) byl český sklář a skelmistr.
Sklářem se vyučil v. létech 1912–1916 v německé Horní Lužici ve sklárně Bernsdorf. V roce 1919 přišel do Polevska u České Lípy. Tam se stal nejprve sklářem, později vedoucím pracovníkem huti ve sklárně Rudina huť (Rudinka).
V roce 1938 musel po přičlenění pohraničí k hitlerovskému Německu Polevsko opustit. V r. 1940 přišel do Škrdlovic a spolu s bratry Bohuslavem (1901–1984) a Jindřichem (1908–1993) tam založil malou a velmi jednoduchou sklárnu.
Primitivní podmínky neumožňovaly výrobu kvalitního skla. Bratři Beránkové však udělali z nevýhody přednost a z bublinatého a nečistého skla začali vyrábět svou specialitu: hutně tvarované sklo. Toto poloprůhledné až neprůhledné masivní sklo, které brzy začaly napodobovat i velké firmy, bylo na trhu prodáváno pod názvem „antik“. Unikátní sklo zaujalo také výtvarníky. Od r. 1943 spolupracoval závod bratčí Beránků například s firmami Vlasty Lichtáglové, Františka Zemka či J. Vydry, ředitele školy uměleckých řemesel v Brně.
Typické výrobky škrdlovické sklárny se vyvážely do zahraničí již za druhé světové války, zejména do Švédska a do Švýcarska. Po druhé světové válce byla sklárna ve Škrdlovicích modernizována a její výrobky získaly ceny na výstavách například v Curychu, Stockholmu, Rotterdamu.
V r. 1948–1949 se po znárodnění sklárny uvažovalo o její likvidaci, soustředěným tlakem výtvarníků byla však sklárna začleněna do Ústředí lidových uměleckých řemesel (1956) a vedoucím výtvarníkem se stal Jan Kotík (po něm Milena Velíšková). V produkci se prosadila střízlivá barevnost a vyvážené tvary. V 50. letech 20. století se okruh výtvarníků spolupracujících se sklárnou značně rozšířil (mimo jiné o Ludviku Smrčkovou nebo o Václava Hanuše). V této době pracoval již ve sklárně i syn Emanuela Beránka Jan (* 1933) a synové Bohuslava Beránka Jaroslav (* 1927) a Rudolf (* 1930).
Od r. 1956, kdy sklárna působila pod Ústředím uměleckých řemesel, s ní začali spolupracovat také žáci profesora Josefa Kaplického z pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové (Jiřina Žertová, Vladimír Jelínek a další). Sklárna se podílela na přípravě skleněných souborů pro světovou výstavu EXPO 1958 v Bruselu.
Škrdlovickou sklárnu vedl Emanuel Beránek do r. 1959. I po jeho odchodu se výroba orientovala na hutně tvarované sklo. Od r. 1967 významně ovlivnil její produkci František Vízner.
Úspěšným sklářským výtvarníkem se stal rovněž starší syn Emanuela Beránka Jindřich (* 1927), který po studiích u Stanislava Libenského na sklářské škole v Novém Boru vedl ve Škrdlovicích od r. 1957 malířskou dílnu. Později se stal sklářem v Novém Boru. V r. 1969 emigroval do Rakouska, kde pracoval ve sklárně v Rohr-Kremstal. V r. 1973 vystavěl při odborné škole pro keramiku a stavbu pecí ve Stoobu experimentální pec, od r. 1976 měl vlastní ateliér ve městě Bad-Tatzmannsdorf. V r. 1979 tam vystavěl i vlastní sklárnu.