René Roubíček

René Roubíček (23. ledna 1922 Praha – 29. dubna 2018 Praha) byl popřední český umělecký sklář a sklářský výtvarník.

Ke své tvorbě přistupoval svobodně. Je známý nejen rozměrnými monumenty a světelnými kompozicemi, ale i komornějšími objekty, které i v malých rozměrech působí monumentálním dojmem. Pracoval povětšinou s průhledným sklem. Kladl důraz na prostor, světlo, optické efekty a rafinované hry světla. 

Podílel se například na československém pavilonu na Světové výstavě v Bruseulu v r. 1958. Byl vedoucím dizajnérem sklárny Borské sklo, pedagogicky působil na Akademii výtvarných umění v Praze, spolupracoval s firmami Crystalex, Moser, Lasvit, Preciosa a řadou dalších skláren. Byl poručníkem designéra Bočka Šípka.

Kromě toho byl členem Umělecké besedy a BILANCE (tvůrčí skupina užitého umění). Žil a tvořil střídavě v Kamenickém Šenově a v Praze.

V letech 1945–1952 byl René Roubíček vedoucím oddělení broušeného skla a pedagogem Odborné školy sklářské v Kamenickém Šenově. Svým sochařským pojetím broušeného skla výrazně ovlivnil výtvarné směřování školy i jejích absolventů. V té době také spolupracoval s ateliéry n.p. Umělecké sklo v Novém Boru. Po zrušení školy v Kamenickém Šenově byl v letech 1952–1953 výtvarníkem střediska pro sklo v architektuře ve Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě. V letech 1952–1958 také externě spolupracoval s Ústředním výtvarným střediskem pro průmysl skla a jemné keramiky a později s Ústavem bytové a oděvní kultury (ÚBOK). V letech 1955–1965 byl vedoucím výtvarníkem skláren Borské sklo n.p. V letech 1966–1968 byl externím pedagogem Akademie výtvarných umění v Praze.

V závěru 40. let na sebe upozornil broušeným a řezaným sklem. Od počátku 50. let se věnoval objektům z hutního skla formovaným ještě ve žhavém stavu. Jeho tvůrčí metoda je založena na improvizaci a spolupráci s mistry skláři, zejména Josefem Rozinkem, od poloviny 70. let s Petrem Novotným a nakonec s Jiřím Pačinkem v Lindavě nebo s podnikem Preciosa – Lustry v Kamenickém Šenově.

Navrhoval rozměrné objekty složené z řady prvků, abstraktní kompozice, kde spojoval kovové konstrukce s barevnými skleněnými tvary, což byly technicky náročné a často tvarově značně složité objekty. Slavné jsou jeho hutně tvarované „Sloupy“ z konce 60. let, představené na Světové výstavě v Sao Paulu v r. 1967. Ve veřejném prostoru realizoval monumentální lustry nebo spíše světelné plastiky.

Na konci 60. let začal pracovat s ohýbanými skleněnými tyčemi, které předurčily i jeho působivou dynamickou plastiku z křišťálového skla a kovu (Mrak – voda, zdroj života) prezentovanou na Světové výstavě 1970. Známý je jeho cyklus zjednodušených skleněných hlav a polopostav (Hlavy a figury) i období tvorby, kdy se inspiroval hudebními nástroji. Lehký erotický podtext prezentoval v cyklu „Dámské doplňky“. Spolupracoval i s architekty při realizaci skleněných fasád, svítidel a skleněných stropů.

Jeho tvorba po roce 2000 byla technologicky velice pestrá. Její dominantní motivy přiblížila především výstava Sklo a proč ne I ? v museu na Kampě, konaná ke konci roku 2012. Kromě některých objektů staršího data (např. Montreálské sloupy z let 1966, 1967) se zde objevily i následné variace na „sloupovou“ tematiku, tedy objekty mnohdy zpracované jinými technologiemi (např. sloupy tvořené pomocí skleněných a kovových spirál, rok vzniku 2010). Zajímavým exkurzem do tematiky „sloupů“ byly i tzv. „Kopnové sloupy“ (rok vzniku 2002). Jinou skupinu skleněných objektů představují objekty vytvářené technologií taveného skla do forem (roky vzniku 2008 až 2010). Na rozdíl od technologicky příbuzného předešlého cyklu „Tavenice“ z let 1995 až 1997 nejsou tak zářivě barevné, spíše temnějších barev (Paseka, Kravata, Vlny) nebo zcela transparentní.